1. Kapitola - Zapomnění

Tak a tady je 1. Kapitola Zapomnění!! Připomínám, že navazuje na Věčný život!! ;)
 
1. Kapitola
„No tak, Bello! Vsaď se se mnou! Prosím!“ žadonil Emmett. Všichni jsme se chystali na lov do národní rezervace Adirondack, která je vzdálena asi jen 20 kilometrů od Gloversville. Nebezpečně se tam přemnožili medvědi, a tak se se mnou chtěl Emm vsadit, kdo jich uloví více.
 
„Edward ani Jasper se se mnou nechtějí vsadit! Jsi moje poslední možnost!!“ prosil dál.
 
„Tak poslední možnost?“ naoko jsem se zamračila.
 
„Ne ne ne!“ bral svá slova rychle zpátky. „Já jsem věděl, že se odmítnou se mnou vsadit, takže…. Eeee….“ Zamotal se do vlastních slov. „No táák! Sestřičko! Přece mě nenecháš trápit se!“ nasadil ublížený kukuč.
 
Chvíli jsem se na něj mračila, ale nakonec jsem to nevydržela a vybuchla smíchy. „Dobře.“ Souhlasila jsem nakonec. „O co se chceš vsadit??“
 
Emmett chvíli přemýšlel. „ Když vyhraju, tak mi týden budeš dělat poskoka a když vyhraješ ty, tak budu poskoka dělat já tobě.“ Zamračila jsem se na něj. Dělat Emmettovi poskoka celý týden může být dost náročné a taky ponižující. Emm si vždycky dokáže vymyslet něco zákeřného.  Po dlouhém rozhodování, které trvalo mému rychlému mozku asi jen dvě sekundy, jsem natáhla k Emmettovi ruku.
 
Ten se potutelně usmál a potřepal si se mnou na potvrzení sázky.
 
„No tak!“ stál Carlisle ve dveřích s přísným výrazem na tváři, ale pocukávaly mu koutky. „S takovou se na ten lov nedostaneme ani za týden! Zvedněte kotvy nebo jinak odjíždíme bez vás!“ otočil se a pospíchal k autu.
 
Vystřelila jsem z domu jako rozmazaná šmouha s Emmettem v patách a hbitě naskočila zadními dveřmi Emmova Jeepu přímo do Edwardova náručí.
 
 „Hoplá!“ řekl, když jsem skočila dovnitř a zářivě se na mě usmál. Obmotal ruce kolem mého pasu a pevně si mě přitáhl na hruď. Spokojeně jsem se u něj uvelebila.
 
Mezitím dopředu nastoupila Rose, úchvatná jako vždycky, a na místo řidiče se posadil Emmett. Zbytek rodiny pojede Mercedesem.
 
Po necelé půl hodince cesty jsme zastavili na kraji silnice. Po obou stranách se rozprostíraly hluboké lesy. V takových končinách nebylo ani živáčka. Ruku v ruce jsme s Edwardem vystoupili z auta.
 
Přes nos mě uhodila spousta různých pachů a vůní. Cítila jsem těžkou vůni borovic a smrků, vůni malých živočichů tlejících tiše v zemi a také průzračně čistou vůni horské říčky. Ale nejvíce mě upoutala nasládlá vůně medvědí krve. Rychle jsem se podívala na Emmetta, abych zjistila, jestli ji už taky ucítil. Emm mi pohled oplácel, což znamenalo, že asi ano.
 
„Tři, dva, jedna, teď!!“ zavelel Emmett a vyběhl za tou lákavou vůní. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se za ním. Přece mu nechci dělat týden poskoka.
 
Stále jsem byla druhá nejrychlejší v rodině, hned po Edwardovi, a tak jsem ho brzy doběhla. Když jsem viděla, jak Emmett uhání lesem, dostala jsem nápad. Jemu se určitě líbit nebude, ale mě samotná myšlenka na to, že bych svůj plán realizovala, vyloudila na tváři široký úsměv. Po chvilce váhání jsem se rozhodla.
 
Mezi dva stromy jsem natáhla svůj štít. Když Emm narazil do mé neviditelné stěny, ozvala se dutá rána následována proudem hlasitých nadávek. Ohledla jsem se přes rameno a uviděla jsem Emmetta překvapeně sedět na zemi. To už jsem nevydržela a začala se zvonivě smát. Ozvěna mého smíchu se nesla po celém lese a po chvilce se k ní přidal i smích mé rodiny.
 
„To není fér! To se nesmí!“ slyšela jsem za sebou hulákat Emmetta, který se už vzpamatoval, ale už jsem se neohlížela. Mou pozornost si totiž nárokoval statný medvěd chlemtající vodu z potoku. Zkušeně jsem se mu vrhla po krku. Hladově jsem se mu přisála na tepnu a hltavě jsem pila.
 
Po pár vteřinách jsem se odtáhla od bezkrevného těla. Pečlivě jsem si prohlédla své oblečení. S potěšením jsem zjistila, že na mých šatech nemám ani kapičku krve. V lovu jsem se už výrazně zlepšila.
 
Tiše jsem se zbavila mrtvoly medvěda a znovu jsem zavětřila…
 
***
„Vyhrála jsem!“ smála jsem se Emmettovi. Ulovila jsem tři medvědy a Emm jenom jednoho, protože jsem mu v tom vždycky zabránila.
 
„Ale podvádělas!“ stál si tvrdohlavě na svém.
 
„No to teda ne! Já jsem jen využila svých schopností. Ty jsi neřekl, že je nemůžu použít.“
 
Zamračil se na mě. „Příště na to budu myslet…“
 
Po chvilce mlčení jsem se rozesmála.
 
„Víš, že jsi první upír, který při běhu narazil?“ chichotala jsem se. Emmett po mě hodil vražedný pohled, který mě přiměl smát se ještě víc.
 
Za soumraku jsme se vraceli domů. Otevřenými okýnky do auta proudil čerstvý vzduch. Když jsme zatáčeli na štěrkovou cestu, která vedla k nám domů, Emmett strhl volant ke krajnici.
 
„Kruci.“ Zanadával a vystřelil za auta. Zezačátku jsem nevěděla, co to mělo znamenat, ale poté jsem se nadechla a ucítila sladkou vůni upírů. Emmett v tu chvíli už zastavoval Carlislea.
 
„Co se dě-?“ začal, ale pak strnul.
 
„Alec, Demetri a další upíři, které neznám.“ Řekl Edward, který už stihl vystoupit. Rychle jsem vyskočila z auta a obmotala mu ruce kolem pasu jako malé dítě. Zase ti proklatí Volturiovi!! Edward mi konejšivě třel ruku.
 
„Co budeme dělat?“ zajíkla se Esmé.
 
„Už nás stejně cítili. Půjdeme za nimi a zeptáme se, co potřebují. Možná jsou tady jen na návštěvě.“ Řekl Carlisle. „Přece jsme nic neudělali.“
 
Oni nic neudělali. Ale já ano. Asi jsem se jim zapomněla zmínit, že Elizabeth byla dcera Ara. Všichni už nastoupili zpět do auta, jen já jediná jsem stála uprostřed silnice přimražená na místě.
 
„Pojď, Bello.“ Zašeptal Edward.
 
„Edwarde! Já…“ začala jsem panikařit.
 
„Ššš! Bude to v pořádku. Nic nám neudělají.“
 
„Ne! Ty to nechápeš!“ Hlas se mi třásl obavami. Edward mě posadil do auta a následně me umlčel vášnivým polibkem. Tomu jsem se nemohla bránit, a tak jsem podlehla.
 
Zastavili jsme před domem. Na verandě stálo patnáct postav zahalených v tmavých pláštích.